Neuvěřitelný den

„V dnešním článku se trochu vrátím v čase, a to ke včerejšku. Nevěřili byste, co všechno vás může potkat během několika hodin.“

Ráno jako každé jiné, obtížné vstávání v 6:30, po pěti hodinách spánku. Rychlá návštěva WC a koupelny, tradiční vynechání snídaně a už jsem na sebe házel oblek. Ještěže na webu mám video návod - jak se váže kravata.

Ve škole klasická nuda, naštěstí čtyři hodiny uběhly jako nic. Ze studentské společnosti UNIFO jsme měli totiž naplánovánu návštěvu Vysoké školy podnikání v Ostravě – Michálkovicích, kde se konala akademie se dvěma přednáškami. Už při příchodu jsme poznali, že co se společenského oblečení týče, tak jsme to vzali asi nejvážněji ze všech učastníků. Což se samozřejmě někteří členové naší „výpravy“ jali komentovat, paradoxně zejména nejmenovaný člověk v sandálech a bez ponožek.

Tématem první přednášky byla etika a společenská zodpovědnost v podnikání. Přednášel account support manager (ano, taky zbožňuju tyhle názvy pracovních pozic, natolik mě to zaměstnalo, že jsem si nezapamatoval jméno přednášejícího...) ze společnosti Hewlett-Packard. Kvalita přednášky byla bohužel nízká, dozvěděl jsem se prakticky jen to, že HP je ta nejlepší společnost na světě. Nespletl si to přednášející s marketingovou akcí?

Druhá přednáška byla však o mnoho lepší. Přednášela paní Jana Klasová, marketingová ředitelka české pobočky společnosti Tondach, na téma účasti firem na veletrzích. Z provedení přednášky šlo dobře vidět, že se v marketingu opravdu vyzná, dokázala perfektním způsobem upoutat všechny v sále. Na skutečném příkladu vysvětlila, jak důležitá je pro firmu účast na veletrhu, prozradila několik marketingových fint, které používají, dokonce prozradila i nějaká zajímavá čísla z oblasti reklamy v televizi.

Pořádně zajímavý začal být den cestou domů. Trolejbusem jsme společně dojeli na Náměstí republiky, kde jsme se rozdělili, většina zamířila na tramvaj, já rovnou na autobus, který mi jede devětkrát denně ze zastávky ÚAN. Cestou mi zkřížily cestu dvě ženy, které mě začaly přemlouvat, abych se stal klientem zdravotní ambulance jedné z nich. Později mi vysvětlily, že to není „moje ambulance“, ale „Moje ambulace“, název vznikající sítě zdravotních zařízení. Asi pět minut mě přesvědčovaly o tom, jak je to „u nich“ skvělé, nezapomněly mi přitom několikrát naprosto bez ostychu lhát do očí. Snad si doopravdy myslely, že mě přesvědčí a přijdou si na nepochybně pěknou provizi. Bohužel pro ně, jejich argumenty „krásné mladé sestřičky, nadstandardně vybavené ordinace“ nezabraly.

Poté, co mě přestalo bavit vtipkování s dealerkami, jsem už skutečně vyrazil na autobus. Přišel jsem tak akorát, pět minut před odjezdem autobusu, který měl být podle jízdního řádu v 15:24. Autobus se skutečně dokodrcal, i když o deset minut později. Není se čemu divit, říkal jsem si ještě, Ostrava bývá odpoledne ucpaná a ten autobus už pohromadě držel skutečně jen silou vůle. Po chvíli jízdy mě překvapilo, že autobus nezajíždí na stejné stanoviště zastávky Mírové náměstí jako v minulosti. No co, změna je život, napadlo mě. Když pak na zastávce zastavil, nastoupila žena s kočárkem. Z nějakého důvodu se řidič zeptal, kam jede, a když odpověděla, že do Přívozu, odpověděl ji, že jede na opačnou stranu. Paní tedy s námahou vylezla s kočárkem z autobusu a ten se po dvou minutách strávených na zastávce rozjel. S patnáctiminutovým zpožděním. Trochu v šoku jsem byl, když se o pár set metrů dál řidič směrem k cestujícím zeptal „teď rovně a pod most?“. A jakmile pak přehlédnul další zastávku a zastavil zhruba 200 metrů za ní, začínalo mi vše docházet. Následující zastávku řidič ignoroval úplně, cestující měli smůlu. Na další zastávce se chystal zastavit ve špatném směru a nebýt pohotové rady jednoho z cestujících, stalo by se tak. Další dvě zastávky překvapivě zvládnul (koneckonců to bylo na místě, kde toho zase tolik pokazit nejde). Pak na něm však šla vidět nervozita čím dál více. Když už v autobuse zbývalo jen několik cestujících, otočil se ke mě, aby se ujistil, že „teď rovně?“. O pár desítek vteřin později se mě pro změnu zeptal „tady mám taky zastávku?“ a následně se tázal, zda je na místě, kde se má otočit a jet několik kilometrů zpět. Tuto trasu zvládnul bez problémů, koneckonců jet stejnou cestou zpátky zvládne snad i cvičená opice. Na křižovatce, na které už se jednou ptal, se ujišťoval, zda teď opravdu doprava. Poté jel několik desítek metrů směrem k další zastávce, na které čekalo několik lidí. Když už byl skoro u ní, ale stále nebrzdil, nýbrž přidával plyn, decentně jsem jej upozornil, že ano, překvapivě, na téhle zastávce má také stát. K jeho velkému štěstí, na té následující nechtěl nikdo ani nastupovat ani vystupovat. Poslední akční chvíle nastala, když při odbočování vlevo z hlavní silnice nedal přednost osobnímu autu, ale to už byl na konečné (což jsem mu musel říct opět já). Sice s dvacetiminutovým zpožděním, ale zvládnul to! Zde se jen otočil a s pětiminutovým zpožděním se rozjel na opačnou stranu, vstříc novému dobrodružství. Vážení, ten řidič vůbec netušil, jakou trasu má linka, na které právě jede! Skutečně, Dopravní podnik Ostrava je ostudou města.

V diskuzi je 1 komentářů, můžete přidat další

Kategorie

Jak se žije v OstravěMultimediaTOPWebdesign a ITWindowsZe světaZelený mužíčekŽivot v České republice

RSS

ČlánkyKomentáře

Už jste četli?

Proč jezdí důchodci městskou hromadnou dopravou ve špičceChystáte se do autoškoly?

Zelený mužíček

Blog Registrace Archiv Autor Odkazy Síň slávy

Zelený mužíček - tak trochu jiný blog využívá 123CMS pro blog

RSS pro články a pro komentáře

Kontakt: mail@zelenymuzicek.cz