„Tak jsme včera psali z chemie test. Do tohoto pro mě naprosto zbytečného předmětu se učím (před hodinou) jen tehdy, když je nahlášená písemka, kterýžto stav věta „Učte se.“ pronesená předchozí hodinu nevytváří.“
Jako obvykle usínám v zadní lavici, zatímco slečna učitelka zapisuje do třídní knihy.
Pomalu se trousí někteří opozdilci s klasickými výmluvami typu „nejela tramvaj“.
Moc nechybělo a spal jsem.
Hodina je zcela normální. Nuda...
...nuda...
...nuda...
... a ještě jednou nuda.
Podraz. Věta „Tak si vezměte papíry.“ mě vyrušuje z poklidného podřimování.
Při letmém pohledu na zadání začínám mít nepříjemný pocit.
Nepříjemný pocit jsem měl oprávněně. I na druhý pohled se zdá, že nevím vůbec nic.
Přemýšlím, kde by se co dalo otipovat.
Bez nejmenších problémů odpovídám na otázky.
S radostí z dobře odvedené práce odevzdávám písemku.
S nepublikovatelnými výrazy opouštím třídu.
Do rukou se mi dostává moje písemka. Jsem příjemně překvapen, mám polovinu dobře. Pohled do kroužku na známku už tak příjemný není. Přesně podle očekávání za 5. Ty dva řádky, co jsem na té písemce měl, nestačily?
V diskuzi je 2 komentářů, můžete přidat další