Uživatelské jméno
Heslo
Nemáte účet?

Bulharsko 2008 - pokračování článku o návštěvě jedné fantastické země

Zelený mužíček | Neděle 17.08.2008 19:40 Komentářů: 0

„Pokračování vyprávění o letošní dovolené v Bulharsku. Prozradím něco více o našem nejoblíbenějším způsobu cestování i to, čím nám vyrazil dech zdejší taxikář.“

V článku Nádherné zážitky z Bulharska jste si mohli přečíst o první polovině dovolené v jedné čarokrásné zemi omývané Černým moře, v tomto píšu o týdnu druhém.

Lozenec je maličké městečko, které se nalézá na jih od Burgasu i oblíbené destinace Čechů Primorska a zároveň severně od města Careva. Na rozdíl od některých letovisek v Lozenci žije dost Bulharů celoročně a mají zde své domy se zahradami. Těch se týká i poměrně zajímavá věc. Místním roste na zahradách u plotů mnoho stromů, na kterých se dají najít poživatelné plody (aspoň tak vypadají). A přestože kolem plotů vedou chodníky, leckdy musíte jít po cestě, protože chodník je zaplaven spadlým ovocem. Vypadá to, že o něho nemají obyvatelé městečka zájem. Jakmile se však ke stromu přiblížíte a natáhnete přes plot ruku, abyste si nějaké utrhli, než stejně spadne na zem, už je nějaký Bulhar u vás a chce za ovoce zaplatit. Inu, jak se říká – nic není zadarmo.

Náš příjezd byl poznamenán nucenou procházkou k hotelu, protože jedna přístupová cesta byla zablokovaná parkujícím autem a druhá se stále ještě staví (v Bulharsku se nikdy nic nestihne dodělat mimo turistickou sezónu). Během procházky po Lozenci jsme si všimli přítomných českých jídelních lístků, ale protože už jsme po týdnu byli zvyklí spíše na bulharské názvy jídel, nebylo třeba je používat. Také se nám podařilo lokalizovat jedinou zdejší autobusovou stanici.

Akvapark v Primorsku

Autobusovou zastávku jsme brzy využili, když jsme se vydali do aquaparku v Primorsku. Příjemně nás překvapila cena vstupného, která byla podstatně nižší než u Nesebru, kde jsme strávili první polovinu dovolené. A ještě příjemnější bylo to, že byl areál skoro prázdný, lidí bylo nesrovnatelně méně, než předchozí rok o měsíc později. Je to tak, cestování těsně před začátkem sezóny má své podstatné výhody. Akvapark v Primorsku je krásný, je možné v něm najít několik atrakcí, na které u nás vůbec nenarazíte, nebo jen výjimečně.

Výlety na jih Bulharska

Z autobusové stanice v Lozenci měl pravidelně každý den ráno odjíždět autobus dál na jih Bulharska, kam jsme se po roce chtěli opět podívat. Další den jsme tedy vstali brzy ráno, překvapili hotel příchodem na snídani hned v dobu, kdy měla začínat (samozřejmě se teprve chystala, byli jsme přece v Bulharsku), a vydali jsme se na takzvané autobusové nádraží (v Bulharsku jsou všechny názvy podobně přehnané). Dozvěděli jsme se, že autobus, který prý určitě pojede a to dokonce i mimo všední dny, ve skutečnosti nepojede, protože začíná jezdit až další týden. Nu, jsme v Bulharsku, není se čemu divit, řekli jsme si už asi po stopadesátépáté.

Přistaven byl však jiný autobus, jedoucí do města Carevo, tedy naším směrem. Měli jsme jen krátkou chvíli na rozmyšlenou, ale, jak se později ukázalo, rozhodli jsme se dobře. Vydali jsme se starým, ale jedoucím (což je v Bulharsku z těchto dvou charakteristik důležitější) autobusem na cestu. Jízda nebyla dlouhá a brzy jsme byli na místě. Carevo se pyšní „honosným“ autobusovým nádražím, které je vybaveno několika stanovišti autobusů, ze kterých několikrát denně (!) něco jede. Podařilo se nám vyrozumět, že první autobus dále na jih jede v poledne, což pro nás bylo v danou chvíli naprosto nepřijatelné, protože bychom dojeli a stejným spojem se po jeho otočení museli vracet. Takže jsme se vydali pěšky...

... Až jsme došli zpět na místní „dálnici“. Dálnice v uvozovkách, protože jde o další specialitku Bulharů. U Careva je to ještě ucházející silnice, ale čím více na jih směřujete, tím jde kvalita níž a níž. Až dorazíte k Achtopolu, kde už končí všechna sranda a stále ještě dálnice se zužuje na šířku takové české uličky, na které se dvě auta neminou jinak, než zpomalením a jízdou po krajnici. I když pozor, letos na některých místech došlo k rozšíření o několik desítek centimetrů, tudíž už se dvě auta možná i minou.

Stopování v Bulharsku

Ale zpět k Carevu. Po loňských dobrých zkušenostech s touto činností jsme se rozhodli zkusit stopovat. Loni jsme zaznamenali, že berou především muži, Bulhaři ve středních letech, kteří jedou spíš ve starším autě. Jedou-li s ženou, musíte se jí líbit, protože má muž-manžel/přítel-řidič prakticky nulovou rozhodovací pravomoc. Přesto je stopování na jihu poměrně fajn záležitost. Místní totiž znají situaci s MHD (místní hromadnou dopravou) a proto se leckdy stane, že vám vezme hned první auto. Přičemž platí, že čím jste u pobřeží více na jihu a blíž k hranicím s Tureckem, tím lépe pro vás.

Jednou jsme však byli asi na nějakém prokletém místě, a ani po půl hodině stopování žádné z mnoha projíždějících aut nezastavilo. A přitom ne všechna auta byla plná, někdy bylo auto jen moc nové na to, aby někdo bral nějaké „trapné stopaře“, jindy v něm jely dvě ženy a tudíž se nejspíš bály vůbec zastavit. V jednu chvíli, kdy už jsme pomalu přestávali věřit, se v dálce objevilo opět po chvíli ticha auto, tudíž jsem okamžitě zvednul ruku a jal jsem se stopovat. Po chvíli jsem ruku zklamaně spustil, protože se k nám blížil taxík, který jsme tak nějak využít nechtěli. Přesto nám zastavil a světe div se – ten taxikář nás svezl zadarmo do nejbližšího města!

S dobrou náladou jsme přešli skrz Achtopol, ve kterém jsme trávili příjemný čas loni, a vydali jsme se pokračovat se stopováním. Cesta dále do Siněmorce byla celkem v pohodě, ale pak přišly opět problémy, protože dál na jih už toho moc nejezdí. A my tak chtěli do toho Rezova!

Pak kolem nás konečně projelo auto, ale bylo příliš nové a plné, nějaká rodinka – manželé a jejich dvě děti. A další auta ne a ne zastavit. Asi po deseti minutách jelo opačným směrem opět ono auto a před námi zastavilo. Od řidiče se ozvalo „Silistar“. Nejprve jsme si mysleli, že se ti lidé ztratili, ale protože jsme nikdy tohle jméno neslyšeli, snažili jsme se vysvětlit, že nevíme. A překvapivě ti lidé odpověděli anglicky, a co nás dostalo ještě víc, začali vysvětlovat, že jedou do Silistaru, nás viděli stopovat a že se rozmysleli, že by nás třeba vzali, tak že se prý otočili a vrátili se. V tu chvíli jsme nechápali, jak mohou celkem mladí Bulhaři v novém autě a ještě k tomu když už vezou dvě malé děti být tak ochotní, a bylo celkem trapné je odmítnout (fakt bychom tam ty děti asi udusili, kdybychom se tam chtěli nacpat). A dokonce už pak ani netrvalo dlouho a zastavilo nám auto s nějakými instalatéry, kteří měli právě do Rezova namířeno. Když jsme se nacpali na zadní sedadla mezi jejich náčiní a nějaké trubky, zeptali se, zda máme pasy. Což bylo celkem překvapení, protože jsme měli informaci, že je nepotřebujeme. Jenom pokrčili rameny a už se jelo. Na to, po jaké jsme jeli cestě, tak za to celkem řidič bral, ale tak bylo to jeho auto, ne naše :). Dojeli jsme k ceduli, na které bylo něco ve smyslu „Pohraniční zóna – zákaz focení“. Trochu zklamaně jsme schovali foťák do batohu, právě ve chvíli, kdy se instalatéři připoutali, což je v této zemi skutečně velmi atypické. Příčina se ukázala záhy, když se náhle u cesty objevila budka s pohraniční hlídkou. Žádná kontrola se nekonala, vše se vyřešilo zpomalením a zamáváním. A následně netrvalo příliš dlouho a už jsme byli v cíli.

Dokončení minisérie článků o Bulharsku se dočkáte v nejbližších dnech. Mimo jiné o tom, jak jsme málem byli uvězněni v pohraniční zóně nebo o tom, proč se bulharský prodavač neobejde bez kalkulačky.


V diskuzi ještě není žádný komentář, přidejte první


Kategorie
Jak se žije v OstravěMultimediaTOPWebdesign a ITWindowsZe světaZelený mužíčekŽivot v České republice
RSS
ČlánkyKomentáře
Už jste četli?
Je neděleSeznam nabízí skutečně „kvalitní“ vyhledávání
Zelený mužíček
Blog Registrace Archiv Autor Odkazy Síň slávy

Zelený mužíček - ikona Zelený mužíček - tak trochu jiný blog využívá 123CMS pro blog
RSS - ikona RSS pro články a pro komentáře
Kontakt - ikona Kontakt: mail@zelenymuzicek.cz